Už nevím, jaké dávat nadpisy, aby to nebylo stále to samé dokola :D Konečně mi zase po několika měsících funguje klávesnice (minulý článek jsem napsala na online klávesnici na obrazovce, brr), tak zase shrnu, kde teď jsem.

Je to jednoduché, protože od posledních pár příspěvků se nic nezměnilo. Mám asi 120 kilo a ani přesto, že konečně beru svůj euthyrox, nehubnu. necvičím a jím blbě.

Už je asi nuda mě sledovat, jsou to pořád samé nadšené začátky, po nichž brzy následuje pomalý ale jistý pád. V podobných polohách se odehrává vlastně celý můj život.... Ale já si nemyslím, že to znamená, že to nikdy nedokážu, že na třeba 544158674547857x pokus to nemůže fakt vyjít. Mám ale pocit, že mě to učí pokoře.

Popravdě řečeno, čím víc se zaměřuji na svůj duchovní, křesťanský život, tím méně mi záleží na svém zdraví, vzdělání, na spokojenosti se sebou, na viditelných úspěších. A paradoxně mi to pomáhá i v těchto věcech najít řád. Je pro mě důležité nepřejídat se, spát pravidelně, učit se pravidelně, hodně číst, chodit ven - ale jen proto, že to jsou věci, které má dělat dobrý člověk, je to podřízeno cestě k té "křesťanské dokonalosti". I to nepřejídání se, zvítězení nad nestřídmostí mi teď připadá hlavně jako morální závazek. A od mého křtu to vnímám nejvíce.

Pomalu se měním a cítím to. Nehubnu, ale možná to prostě teď není to nejdůležitější. Za poslední dobu jsem si dala do pořádku hodně věcí, ve kterých jsem plavala, vnesla jsem do svého života aspoň trochu pravidelnosti, naučila jsem se dobře spát (a jestli jste nikdy nebyli zvyklí pravidelně chodit spát ve tři a probouzet se po obědě i tak unavení, přičemž jste permanentně byli neskutečně ospalí a to ovlivňovalo celý váš život, ani si nedokážete představit, jak důležitý zdravý spánek je), konečně jsem po roce obešla všechny doktory, objednala se tam, kam bych měla, konečně jsem objednaná i k psychiatrovi a začínám si jakž takž dávat do pořádku školu... Jde to hodně pomalu a pozvolna, každopádně mám poprvé v životě opravdu dobrou motivaci. A paradoxně mi nejvíc pomáhá právě to přesvědčení, že na těchto věcech nezáleží. Že jeden z největších důvodů neúspěchu bylo, že jsem těmto cílům dávala moc velkou důležitost. A také jsem jimi hodnotila kvalitu svého života, která tak samozřejmě byla minimální.

Každý měsíc si dávám předsevzetí. Minulý měsíc to byla pravidelná modlitba (je to, aspoň pro mě, důležitější, než si myslíte), tento měsíc to je to ranní vstávání, příští to možná bude začít chodit denně na procházky a začít pít vodu, někdy to zas bude začít zdravě snídat... Jak dlouho mi trvalo pochopit, že je pravda, že cíle mají být ze začátku malé? Člověk všude čte "začněte pomalu", ale to prostě odporuje začátečníckýmu nadšení. To však po dvou týdnech opadne a co pak...

Mou prioritou je odstranit ten strašný chaos z mého života, navyknout si pravidelně dělat dobré věci. Můj život posledních pět let vypadá tak, že se vzbudím dopoledne, pak se ještě dvě hodiny převaluju v posteli a mám depku z toho, že nic nedělám a přitom mám dost povinností, přežívám úzkosti z toho, že existuje i reálný svět, pak se přes den dívám na seriály a čtu články na internetu a snažím se přemluvit něco dělat, mám depku, mluvím o tom, že musím něco dělat a ztrácím čas nesmyslama... A pak je najednou večer, mám depku z toho, že jsem zase nic neudělala a jdu spát.

Lidi, buďte rádi, že to většina z vás nechápe. Nikomu bych to nepřála. Je tak těžký to změnit.

Ale možný, a to je to nejdůležitější. Budu pokračovat v měsíčních výzvách a předsevzetích.

P.S. Čtenáři jsou asi většinou nevěřící, tak se omlouvám, že jsou články čím dál více náboženského rázu, ale nemohu to oddělit.