Už nechci být hrošice

Byla jsem hospitalizovaná v Horních Beřkovicích na psychoterapeutickém oddělení a píšu o tom nový blog.

http://todobre.eu/

Budu ráda, když mě budete sledovat

Už nevím, jaké dávat nadpisy, aby to nebylo stále to samé dokola :D Konečně mi zase po několika měsících funguje klávesnice (minulý článek jsem napsala na online klávesnici na obrazovce, brr), tak zase shrnu, kde teď jsem.

Je to jednoduché, protože od posledních pár příspěvků se nic nezměnilo. Mám asi 120 kilo a ani přesto, že konečně beru svůj euthyrox, nehubnu. necvičím a jím blbě.

Už je asi nuda mě sledovat, jsou to pořád samé nadšené začátky, po nichž brzy následuje pomalý ale jistý pád. V podobných polohách se odehrává vlastně celý můj život.... Ale já si nemyslím, že to znamená, že to nikdy nedokážu, že na třeba 544158674547857x pokus to nemůže fakt vyjít. Mám ale pocit, že mě to učí pokoře.

Popravdě řečeno, čím víc se zaměřuji na svůj duchovní, křesťanský život, tím méně mi záleží na svém zdraví, vzdělání, na spokojenosti se sebou, na viditelných úspěších. A paradoxně mi to pomáhá i v těchto věcech najít řád. Je pro mě důležité nepřejídat se, spát pravidelně, učit se pravidelně, hodně číst, chodit ven - ale jen proto, že to jsou věci, které má dělat dobrý člověk, je to podřízeno cestě k té "křesťanské dokonalosti". I to nepřejídání se, zvítězení nad nestřídmostí mi teď připadá hlavně jako morální závazek. A od mého křtu to vnímám nejvíce.

Pomalu se měním a cítím to. Nehubnu, ale možná to prostě teď není to nejdůležitější. Za poslední dobu jsem si dala do pořádku hodně věcí, ve kterých jsem plavala, vnesla jsem do svého života aspoň trochu pravidelnosti, naučila jsem se dobře spát (a jestli jste nikdy nebyli zvyklí pravidelně chodit spát ve tři a probouzet se po obědě i tak unavení, přičemž jste permanentně byli neskutečně ospalí a to ovlivňovalo celý váš život, ani si nedokážete představit, jak důležitý zdravý spánek je), konečně jsem po roce obešla všechny doktory, objednala se tam, kam bych měla, konečně jsem objednaná i k psychiatrovi a začínám si jakž takž dávat do pořádku školu... Jde to hodně pomalu a pozvolna, každopádně mám poprvé v životě opravdu dobrou motivaci. A paradoxně mi nejvíc pomáhá právě to přesvědčení, že na těchto věcech nezáleží. Že jeden z největších důvodů neúspěchu bylo, že jsem těmto cílům dávala moc velkou důležitost. A také jsem jimi hodnotila kvalitu svého života, která tak samozřejmě byla minimální.

Každý měsíc si dávám předsevzetí. Minulý měsíc to byla pravidelná modlitba (je to, aspoň pro mě, důležitější, než si myslíte), tento měsíc to je to ranní vstávání, příští to možná bude začít chodit denně na procházky a začít pít vodu, někdy to zas bude začít zdravě snídat... Jak dlouho mi trvalo pochopit, že je pravda, že cíle mají být ze začátku malé? Člověk všude čte "začněte pomalu", ale to prostě odporuje začátečníckýmu nadšení. To však po dvou týdnech opadne a co pak...

Mou prioritou je odstranit ten strašný chaos z mého života, navyknout si pravidelně dělat dobré věci. Můj život posledních pět let vypadá tak, že se vzbudím dopoledne, pak se ještě dvě hodiny převaluju v posteli a mám depku z toho, že nic nedělám a přitom mám dost povinností, přežívám úzkosti z toho, že existuje i reálný svět, pak se přes den dívám na seriály a čtu články na internetu a snažím se přemluvit něco dělat, mám depku, mluvím o tom, že musím něco dělat a ztrácím čas nesmyslama... A pak je najednou večer, mám depku z toho, že jsem zase nic neudělala a jdu spát.

Lidi, buďte rádi, že to většina z vás nechápe. Nikomu bych to nepřála. Je tak těžký to změnit.

Ale možný, a to je to nejdůležitější. Budu pokračovat v měsíčních výzvách a předsevzetích.

P.S. Čtenáři jsou asi většinou nevěřící, tak se omlouvám, že jsou články čím dál více náboženského rázu, ale nemohu to oddělit.

Tenhle článek tu není pro ty, kdo tu jsou pro sledování mého hubnutí (ve zkratce, zrelapsovala jsem a jsem zas na začátku - vy jste to už čekali, co? :D A posté - zkusím to znovu) a nevím, jestli to vůbec někoho zajímá, ale už dlouho vím o projektu 101 cílů za 1001 dní a rozhodla jsem se to zkusit. V čem to spočívá je jasné z názvu, vysvětlovat to snad nemusím.

Časté jsou námitky, že mě to jen vydeptá a budu zklamaná, až to nesplním, tak chci ujasnit pár věcí:
1. Počítám s tím, že to pravděpodobně nevyjde.
2. Pokud to nevyjde, nebudu zklamaná, jsem už zvyklá :D
3. Podobné výzvy mě nevyčerpávají, ale naopak nabíjí energií.

Začátek: 6.4.2016
Předpokládaný konec: 2.1.2019

splněné
chystám se začít plnit brzy
v procesu

---

Duchovní život

1. Dočíst Bibli.
2. Navštívit 10 poutních míst, na každém jít na Mši svatou.
3. Zúčastnit se exercicií/vícedenní duchovní obnovy.
4. Přečíst Následování Krista latinsky.
5. Týden se modlit patnáctidesátkový Růženec.
6. Modlit se dva měsíce denně breviář.
7. Setkat se s dominikánkami.
8. Jít na dvě přednášky do Dominikánské 8. (0/2)
9. Vidět Saint Dominic: The Light of The Church, Velké ticho a Ježíš Nazaretský.
10. V postní době držet předkoncilní půst.
11. Naučit se slovní zásobu z tradiční mše.
12. Jednou strávit celou noc na modlitbách (aspoň 8 hodin)
13. Jít pěšky do Jablonného.
14. Modlit se u hrobu svaté Zdislavy.
15. Získat dvakrát plnomocné odpustky. (0/2)
16. Jít desetkrát na Mši svatou v tradičním ritu. (0/10)
17. Poznat 30 světců, o kterých zatím nic nevím. (0/30)
18. Seznámit se se všemi řády u nás.
19. Jít na Mši svatou ve staroslověnštině.
20. Denně zpytovat svědomí dva měsíce.
21. Vyplnit a poslat 5  knížek od EMAUS. (0/5)
22. Koupit si dřevěný kříž.
23. Koupit si Bibli od Hejčla.
24. Přečíst první část Summy teologické.
25. Zkusit třikrát lectio divina.(0/3)
26. Strávit 5 dní v Praze, denně chodit na Mše svaté, k dominikánům apod.
27. Pětkrát přísný celodenní půst. (0/5)
28. Zhlédnout všechny díly seriálů Světci a svědci, udělat si výpisky.
29. Projít branou milosrdenství.
30. Nechat si posvětit růženec

Jak jsem slíbila, tak píšu, jak se daří. Delší dobu jsem o sobě nedala vědět, ale jak jsem psala už na svém facebooku, měla jsem zkoušky ve škole a tak jsem se soustředila raději na školu.

Tak jak na tom jsem? Relativně dobře, ale ne úplně ideálně.

Začnu čísly: Na začátku roku jsem vážila 117,2 dnes jsem vážila 115. Cvičila jsem zatím jen šestkrát a jen chodím, teď začnu chodit šestkrát týdně (když už mám pozkouškový klid)  a od února začnu s 30 days shred. Nepřejedla jsem se ani jednou, ale přesto jsem jídlem zhřešila nesčetněkrát, protože jím méně, ale stále nezdravě. Měřit se neumím, asi nedržím metr rovně nebo se měřím vždy o kousek výš/níž, ale pořád mi metr ukazuje něco jiného... Takže ač bych měla, na metr nespoléhám, ale orientační míry ze začátku roku: prsa: 124 cm, boky: 124 cm, pas: 115 cm, břicho: 142 cm, stehno: 73 cm, paže: 40 cm. P.S. Má to tak někdo taky, nebo jsem jen já neschopná se normálně měřit? :D

Nejím moc dobře, hlavně když jsem bývala celý den v Praze ve škole jsem zásady zdravého jezení dost porušovala, jedla jsem i hamburger z McDonaldu nebo sušenky, jednou jsem snědla třicet gramů Milky... Ale i doma jsem jedla ochucené jogurty, několikrát párky, bílé pečivo, oslazenou kávu  a jiné věci, které bych prostě neměla. Zatím si to nevyčítám, můj cíl je teď se zaměřit na psychiku a hlavně se záchvatově nepřejídat, pak začnu pořádně kontrolovat, co vlastně jím.

Myslím, že příjem, který jsem si zatím stanovila - 9000 kJ - celkem dodržuji, i když posledních pár dní si nezapisuji. A jím i celkem pravidelně, pětkrát denně. S pitím jsem na tom hůř, piju vodu stále více, než do začátku ledna, ale i tak málo. A ovoce/zelenina je pro mě pořád utrpení.

Malé srovnání, vlevo jak jsem jedla v prosinci, vpravo jak jím teď :)

Jedním z novoročních předsevzetích bylo i dbát na dobrý spánek. Nechodím do školy ani do práce, tak jsem si navykla chodit spát kolem druhé, třetí ráno a vstávat k obědu.... Dlouho mě to štvalo, tak jsem od ledna začala vstávat v osm, v současnosti vstávám v půl osmé a plánuju si čas ještě posouvat a v budoucnu vstávat každý den v šest.

Nevím moc, jak tedy celkově zhodnotit můj postup - dobře, protože se pomalými krůčky učím lépe žít, zásadně jsem neporušila žádné z dosud mírných předsevzetí a jsem odhodlaná se zlepšovat? Nebo špatně, protože i tak jsem na tom hůř, než jsem předpokládala a protože nejím zdravě? Vyberte si :)

P.S. Původně jsem chtěla začátkem roku na in body, ale nějak to nevyšlo, tak půjdu až koncem ledna nebo začátkem února. Samozřejmě se pak podělím s výsledky, na které jsem moc zědavá, i když zatím není s čím srovnávat.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli i sem psát, co bylo. Jestli se spíš nesoustředit na současnost, na to, jak mi jde hubnutí a na to, jak se mi to v budoucnu určitě povede (dnes mám optimistický den). Ale pak jsem si řekla, že chci, aby na blogu bylo všechno důležité a myslím, že zmapovat celou cestu k hubnutí nelze bez popsání toho, co mu předcházelo a bez popsání předešlých pokusů. Přece jen si tento blog plánuju vést několik let a tak důležitá věc tady nemůže chybět.

V mém životě jsem jednou měla nízkou až normální váhu - když jsem se narodila. Narodila jsem se totiž v sedmém měsíci, tak jsem vážila méně, než je po narození normální :-) Pak jsem se ale už jako malé dítě "zakulatila" a už to bylo jen horší a horší...

Odmala jsem měla strašně ráda sladké.

:)

První pokusy hubnout začaly už v prvních třech letech základní školy. Nevím kdy přesně jsem začala poprvé hubnout, ale už dříve než v deseti letech jsem hltala články o hubnutí, snažila se omezit jídlo a začít cvičit. Nikdy to pochopitelně nevydrželo moc dlouho, myslím, že maximálně tak týden a opravdu zůstalo u vystřihování si článků o hubnutí z dívčích časopisů (časopisy jako Bravo girl, Top dívka, Dívka, Cosmo girl a tak jsem četla velmi brzy) a u snahy jíst pravidelně. Žádný větší úspěch nebyl, ale jsem aspoň ráda, že jsem ani nedržela hladovky a nesmyslné diety, protože jsem - ze velké části právě díky těm časopisům - vždycky věděla, že tudy cesta nepovede.

To jsem na tom nebyla fyzicky ještě tak špatně, měla jsem nadváhu, ale ne obezitu, to bylo až později. Myslím, že průlom nastal  v pubertě někdy ve třinácti letech a určitě to nebylo jen kvůli nějakým hormonům nebo dokonce kvůli přirozenému a obvyklému "zakulacování těla", které je v tomto věku obvyklé. Spíš to bylo proto, že jsem tehdy začala mít vážně psychické problémy, trápila jsem se už nejen tím, že nemám žádný kamarády, že mě děti ve škole nemají rádi a že jsem prostě outsider, ale začali se rozvádět rodiče a doma to bylo fakt na houby, otec mlátil a psychicky týral matku, neměli jsme peníze (někdy ani na cesty do školy), ale nejhorší je to, že jsem se vyrovnávala s tím, že jsem předtím byla asi rok sexuálně zneužívaná. Teď nevím, jestli to vůbec mohlo dopadnout jinak, každopádně jsem v tom věku zaháněla samotu, úzkost a deprese jídlem a i tak mi bylo strašně mizerně. To mi tedy bylo 13 let.

Poslední fotka, kde jsem vypadala ještě jakž takž normálně. Asi 12 let.

 Další viditelné výsledky mého psychického stavu přišly vzápětí - začala jsem hrozně zanedbávat školu a z pilné školačky, co mívala jedničky a vyhrávala soutěže se stal lajdák se čtyřkami. Nesnášela jsem školu, nesnášela jsem sedět sama o přestávkách, nesnášela jsem tělocvik, který mi připadal nesmírně ponižující, nesnášela jsem, jak mě v tělocviku při hrách nikdo nechtěl do týmu a po hodině mi nadávali, když jsme prohráli, nesnášela jsem, jak jsem vždy zůstala sama, když jsme se měli rozdělit do dvojic nebo skupinek a jak mě nikdo nechtěl mezi sebe.

Hrozně jsem se těšila na střední školu, ale nakonec to dopadlo špatně - hned po prvním pololetí jsem odešla, zaregistrovala se na pracáku, byla doma a pochopitelně poslouchala nadávky a výčitku rodičů. Ty jsou ale samozřejmé, prostě nechtěli, abych si kazila život a dodnes je mi líto, že kdybych neodešla, už bych měla po maturitě. Na druhou stranu to pro mě bylo opravdu nesnesitelné, každý den jsem brečela, přemýšlela o sebevraždě a každý den jsem se jen těšila, až konečně budu moct zalézt do postele a zasnít se.

Dnes je mi 19, studuju dálkově gymnázium, jsem teprve ve druháku. Můj život je mizerný. Jsem na tom zdravotně špatně, mám vysoký tlak a cholesterol, sníženou funkci štítné žlázy, občas mě bolí kotníky a kolena, bolí mě hlava, pořád mě pálí žáha, jsem neustále hrozně unavená... K tomu mívám úzkosti, mám sociální fobii, záchvaty nekontrolovaného pláče...

Abych se vrátila k hubnutí, můj největší úspěch byl před dvěma lety na jaře, kdy jsem během dvou měsíců shodila asi deset let, ze 105 na 95 kilo. To bylo jediné dospělé období, kdy jsem měla pod sto, ale opět jsem přibrala. Pak jsem vyhrála jídelníček od Lucie Hendlové a nějakou dobu mě podporovala, ale bylo to zrovna období, kdy Lucie byla dost časově vytížená, nemocná a měla před závodama, takže jsme pak přestaly být v kontaktu a já zase polevila a vše nabrala. Pak bylo ještě několik menších pokusů, hlavně jsem se snažila hubnout jídlem a četla o tom, jak zdravě jíst, cvičila jsem spíš méně. Odcvičila jsem 21 dní z 30 days shred (pak přijeli na dva měsíce vzdálení příbuzní a já přestala, protože nerada cvičím, když je někdo jiný doma), jednu chvíli jsem chodila běhat (pomaličku, v dobrých botách, přibližně 3 kilometry za 20 minut), krom toho jsem jen chodila a s chůzí budu pokračovat nadále.

Držte mi palce :)

Jak už jsem psala na facebooku, dnes mi domů přišel objednaný Fitness diár . Dlouho jsem přemýšlela, jestli ho koupit, ale po pochvalných recenzích Kristiny  a Maminy Zdeniny  jsem se rozhodla ho objednat. A stejně jako obě zmíněné jsem s diářem velmi spokojená - a to já často nebývám (:D).

Takže hned na úvod napíšu - pokud jeho koupi zvažujete, potřebujete fitness motivaci a chcete si splnit svá předsevzetí, jděte do něj, nebudete litovat.

Oranžovou barvu mám moc ráda, takže se mi líbí i vizuálně, Celý působí velmi moderně a má vyhovovující formát, vejde se do kabelky a je praktický, ale není ani příliš malý :)

Celý diář je koncipovaný hlavně tak, aby motivoval. Proto jsou snad na každé stránce motivační citáty, proto je diár plný zdravých receptů, proto je u každého měsíce uveden jeden cvik, proto na začátku každého týdne máte tabulku na plánování tréninků. Nejlepší ale je vyhodnocení každého týdne i měsíce, které vás stále nutí uvědomovat si svou cestu a neztratit ze zřetele svůj cíl. Na konci každého týdne si zapisujete, co se vám nejvíce povedlo, jaké máte prohřešky, jak jste se svým výkonem spokojení, co dobrého jste udělali pro sebe a pro jiné. Na začátku každého měsíce si napíšete své cíle a na jeho konci opět úspěchy, svou váhu a míry, zhodnocení a v čem se příště zlepšit. Mě podobné plánování a uvažování hrozně baví, takže se na vyplňování moc těším - dělala jsem to totiž i dosud, ale nikdy jsem v tom neměla systém.

Docela mě mrzí, že dny v diáři nejsou rozděleny na fitness údaje (co jsem ten den jedla a jak cvičila) a na osobní, jako to má Spor diary ale to je jen jedna a celkem zanedbatelná nevýhoda, prostě si ho tak rozdělím sama. Celkově je super, že ten diář neslouží jen pro fitness účely, ale i místo "normálního" diáře - stačí mít jen tento. .

Co dalšího v diáři najdeme? Je toho spousta a určitě to sem nedokážu (a ani nechci, prostě si ho kupte! :D) vypsat všechno. Hned na začátku diáře je lunární kalendář a ten vás také provází celý rok - u jednotlivých dnů v diáři je občas napsané, že dnes byste neměli pít kávu, že dnes bychom se měli zaměřit na péči o vlasy, že je vhodné pít šťávy a tak. Dalším zpestřením jsou nevšední mezinárodní dny - takže se třeba dozvíte, že je zrovna mezinárodní den nenakupování. V diáři je i povídání o menstruaci a samozřejmě menstruační kalendář. A málem bych zapomněla zmínit, že hned na začátku je pár stránek věnováno cílům na celý rok, tabulka na rozplánováno velkých cílů na menší dílčí cíle, "bojový plán" a rady, jak cílů dosáhnout.

Diář nezapomíná ani na to, že i mezi fitness nadšenci (a lidmi, kteří chtějí zhubnout) jsou milovníci knih, takže v diáři najdete i místo pro zapisování přečtené literatury.

Ještě pár fotek, ale předem se moc omlouvám za kvalitu a za noční focení :D

Tenhle blog jsem založila asi před půl rokem, kdy jsem vážila 106 kilo a byla přesvědčená, že to dokážu. Teď mám asi 117 kilo a už skoro ani nemám odvahu v úspěch doufat. Ale já se nikdy nepřestanu snažit. Vážně.

Tenhle blog je míněn hlavně jako můj deníček, budu sem psát, jak na tom jsem, jak se mi daří a nedaří, občas napíšu nějakou recenzi na knihu nebo film na spřízněné téma, asi budu dělat randomy... Ale nebude to takový ten fitness blog, kde jsou recepty (neumím vařit), tipy na hubnutí a články  o tom, jak na to (nejsem odborník, něco málo jsem načetla, ale spíš bych ostatním ublížila než naopak) a moje fotky (zatím se stydím, pro sebe jsem něco nafotila, ale zveřejním je, až bude s čím srovnávat). 

Jinak, vím, že se to tak nemá dělat, ale odkládám start na Nový rok. Říká se, že se má začít hned, ne až zítra/za týden/ za měsíc/v lednu, ale mně to takhle vyhovuje a vím, že fakt začnu. Zatím načerpám inspiraci, napíšu článek ( :D ), sestavím si nějaký rámcový jídelníček, vymyslím, jak budu cvičit (zatím si nejsem jistá, jestli Jillian, nebo raději začnu chůzí), vytisknu buzerlístek a 66-day challenge (a další papíry, co budu vyplňovat, viz obrázek :D), koupím činky a fitness diár (měl by přijít zítra, těším se!).... a prvního vážně začnu, protože by mi bylo strašně blbý nezačít, když s tím bylo tolik příprav.

Jedna z věcí, co mě na hubnutí fakt baví je zapisování, různé tabulky, grafy a podobně. Tohle je jen málo z toho, co plánuju: Na nástěnce mám 7 papírů, na které si každý den budu zapisovat různé věci (na obrázku jen čtyři), tři sešity a šanon s pár dalšími tabulkami, kam i vše budu zakládat. A zítra přijde ještě fitness diár. S tím, co všechno si denně zapisuji se raději svěřovat nechci :D

Popravdě už jsem docela unavená z těch všech neúspěšných pokusů. Kolik jich bylo? Určitě několik desítek. A s každým dalším mě opouští víra v to, že to tentokrát vyjde. Jenže ono to vyjít jednou musí, ani si nechci představovat, jak špatně dopadnu, když se nezměním. S dvěstě kily, třista nemocemi, čtyřsetkrát horším psychickým stavem a nulou energie. To nechci. 

Myslím, že jsem v poslední době udělala pár dobrých investic. V srpnu jsem měsíc chodila do práce, která mě položila na lopatky, vyčerpala a zdrtila (nepřeháním, snad celý měsíc jsem jenom brečela a vážně zase přemýšlela o sebevraždě), ale jsem na tom finančně hodně špatně a bez té jednorázové výplaty bych neměla :

• mobil, poprvé v životě smartphone, takže konečně při chůzi budu moci poslouchat hudbu a hlavně mohu používat endomondo
• sporttester, který sice nepotřebuju, ale baví mě měřit a sledovat všechno možné včetně tepu, takže mi snad pomůže nepřestat cvičit
• kuchyňskou váhu, abych mohla používat kalorické tabulky, doteď jsem opravdu kuchyňskou váhu neměla
• osobní váhu, abych se nemusela chodit vážit k sestře jako dosud
• činky, protože s nimi se přecijen cvičí mnohem lépe, než s PET lahvemi s vodou
• dobré "běžecké" boty, ve kterých sice budu "jen" chodit, ale i to je mnohem lepší v dobrých botách než v botách od vietnamců za tři stovky, na které jsem zvyklá :D
• několik motivačních knih, které vždycky nakopnou