Jak se ze mě stal metráček a historie hubnutí
15:27:00Dlouho jsem přemýšlela, jestli i sem psát, co bylo. Jestli se spíš nesoustředit na současnost, na to, jak mi jde hubnutí a na to, jak se mi to v budoucnu určitě povede (dnes mám optimistický den). Ale pak jsem si řekla, že chci, aby na blogu bylo všechno důležité a myslím, že zmapovat celou cestu k hubnutí nelze bez popsání toho, co mu předcházelo a bez popsání předešlých pokusů. Přece jen si tento blog plánuju vést několik let a tak důležitá věc tady nemůže chybět.
V mém životě jsem jednou měla nízkou až normální váhu - když jsem se narodila. Narodila jsem se totiž v sedmém měsíci, tak jsem vážila méně, než je po narození normální :-) Pak jsem se ale už jako malé dítě "zakulatila" a už to bylo jen horší a horší...
 |
| Odmala jsem měla strašně ráda sladké. |
 |
| :) |
První pokusy hubnout začaly už v prvních třech letech základní školy. Nevím kdy přesně jsem začala poprvé hubnout, ale už dříve než v deseti letech jsem hltala články o hubnutí, snažila se omezit jídlo a začít cvičit. Nikdy to pochopitelně nevydrželo moc dlouho, myslím, že maximálně tak týden a opravdu zůstalo u vystřihování si článků o hubnutí z dívčích časopisů (časopisy jako Bravo girl, Top dívka, Dívka, Cosmo girl a tak jsem četla velmi brzy) a u snahy jíst pravidelně. Žádný větší úspěch nebyl, ale jsem aspoň ráda, že jsem ani nedržela hladovky a nesmyslné diety, protože jsem - ze velké části právě díky těm časopisům - vždycky věděla, že tudy cesta nepovede.
To jsem na tom nebyla fyzicky ještě tak špatně, měla jsem nadváhu, ale ne obezitu, to bylo až později. Myslím, že průlom nastal v pubertě někdy ve třinácti letech a určitě to nebylo jen kvůli nějakým hormonům nebo dokonce kvůli přirozenému a obvyklému "zakulacování těla", které je v tomto věku obvyklé. Spíš to bylo proto, že jsem tehdy začala mít vážně psychické problémy, trápila jsem se už nejen tím, že nemám žádný kamarády, že mě děti ve škole nemají rádi a že jsem prostě outsider, ale začali se rozvádět rodiče a doma to bylo fakt na houby, otec mlátil a psychicky týral matku, neměli jsme peníze (někdy ani na cesty do školy), ale nejhorší je to, že jsem se vyrovnávala s tím, že jsem předtím byla asi rok sexuálně zneužívaná. Teď nevím, jestli to vůbec mohlo dopadnout jinak, každopádně jsem v tom věku zaháněla samotu, úzkost a deprese jídlem a i tak mi bylo strašně mizerně. To mi tedy bylo 13 let.
 |
| Poslední fotka, kde jsem vypadala ještě jakž takž normálně. Asi 12 let. |
Hrozně jsem se těšila na střední školu, ale nakonec to dopadlo špatně - hned po prvním pololetí jsem odešla, zaregistrovala se na pracáku, byla doma a pochopitelně poslouchala nadávky a výčitku rodičů. Ty jsou ale samozřejmé, prostě nechtěli, abych si kazila život a dodnes je mi líto, že kdybych neodešla, už bych měla po maturitě. Na druhou stranu to pro mě bylo opravdu nesnesitelné, každý den jsem brečela, přemýšlela o sebevraždě a každý den jsem se jen těšila, až konečně budu moct zalézt do postele a zasnít se.
Dnes je mi 19, studuju dálkově gymnázium, jsem teprve ve druháku. Můj život je mizerný. Jsem na tom zdravotně špatně, mám vysoký tlak a cholesterol, sníženou funkci štítné žlázy, občas mě bolí kotníky a kolena, bolí mě hlava, pořád mě pálí žáha, jsem neustále hrozně unavená... K tomu mívám úzkosti, mám sociální fobii, záchvaty nekontrolovaného pláče...
Abych se vrátila k hubnutí, můj největší úspěch byl před dvěma lety na jaře, kdy jsem během dvou měsíců shodila asi deset let, ze 105 na 95 kilo. To bylo jediné dospělé období, kdy jsem měla pod sto, ale opět jsem přibrala. Pak jsem vyhrála jídelníček od Lucie Hendlové a nějakou dobu mě podporovala, ale bylo to zrovna období, kdy Lucie byla dost časově vytížená, nemocná a měla před závodama, takže jsme pak přestaly být v kontaktu a já zase polevila a vše nabrala. Pak bylo ještě několik menších pokusů, hlavně jsem se snažila hubnout jídlem a četla o tom, jak zdravě jíst, cvičila jsem spíš méně. Odcvičila jsem 21 dní z 30 days shred (pak přijeli na dva měsíce vzdálení příbuzní a já přestala, protože nerada cvičím, když je někdo jiný doma), jednu chvíli jsem chodila běhat (pomaličku, v dobrých botách, přibližně 3 kilometry za 20 minut), krom toho jsem jen chodila a s chůzí budu pokračovat nadále.
Držte mi palce :)
23 komentářů
Teda to je strašné, co sis musela v dětství prožít a vůbec se nedivím, že máš psychické problémy! :-( Víš, říká se, že často jsou lidí tlustí kvůli psychice, že se jim něco stalo či děje a tak začnou moc jíst, aby se obalili tukem a tím se pomyslně chránili, postavili kolem sebe takovou zeď. Možná to bude i tvůj případ. Určitě by stálo za to začít navštěvovat nějakého psychologa. Jsi skvělá, že jsi začala studovat! Nevzdávej se, to dáme!!!! Budu tě sledovat a společně to dáme!
OdpovědětVymazatUpřímně, myslím, že to asi jinak nemohlo dopadnout. Respektive někam se to, co jsi prožila muselo promítnout a u holek to jde většinou do tý váhy, ať už do anorexie nebo právě do tohohle opačnýho pólu. Myslím, že by byl pro tebe základ najít si psychiatra. Někde jsem tu četla komentář, že psychiatři jen nasadí antidepresiva a neléčí příčinu. To samozřejmě není pravda a pokud ano, tak je to špatnej psychiatr. Z toho, co tu čtu soudím, že se nehneš z místa, dokud se nesrovnáš psychicky. Myslím, že v sobě budeš mít spoustu potlačených věcí a bloků, který ti v tom hubnutí budou pořád bránit. Strašně moc ti držím palce a věřím, že to fakt zvládneš.
OdpovědětVymazatA díky za tenhle článek, muselo tě to stát hodně sil, něco takového sepsat.
Díky :)
VymazatJá k psychiatrovi plánuji jít už asi dva roky, ale teď to vypadá, že se fakt objednám, 5.1. jdu k obvoďákovi, tak si asi řeknu o doporučení... A snad to k něčemu bude.
To je moc dobře, určitě to bude k něčemu, ta psychika dělá strašně moc a pořád je tak nějak všeobecně podceňovaná. A myslím, že u tebe v tom bude zakopaný pes
VymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
VymazatSpíš bych doporučila toho psychologa. Psychiatr opravdu z velké většiny napíše antidepresiva a tím to končí. Psycholog s tebou všechno probere a to hlavně potřebuješ. Tobě se uleví, protože s tebou někdo bude řešit problémy, kterými sis prošla a procházíš. Pokud sám uzná, že by byl lepší psychiatr, tak by ti ho určitě doporučil. Ale podle toho, co jsem tu od tebe četla, tak mi přijdeš, že to tak nějak všechno už bereš docela v pohodě (smekám) a nejsi z toho nějak zhroucená, což je super :) A byla by škoda do sebe ládovat prášky, když to není potřeba. Rozhodně bych dala šanci nejdříve psychologovi, pokud si budeš myslet, že ti to nepomáhá, vždy se pak můžeš objednat k psychiatrovi. Hodně štěstí! :)
VymazatJaninka: Jenže tak fakt jenom působím, v reálu mi dělá problém vyjít z domu, jak mám strach z lidí (nechci si sama nic diagnostikovat, ale asi sociální fobie), jsou dny, kdy mám takovou úzkost, že nedokážu dělat nic než ležet v posteli, občas mě stále přepadají myšlenky na sebevraždu (i když míň, než předtím).... Na tohle psycholog nestačí. Ale ono to stejně bývá tak, že mě jeden objedná k druhému, většinou se fakt chodí k oběma.
VymazatBTW k psychologovi jsem už dřív chodila, byla jsem sice jen dvakrát nebo třikrát, ale bylo to úplně k ničemu.
Nic proti, ale myslím si, že tady slečna (nevím jak oslovit, nechci říkat hrošice, to je ošklivý) je naprosto ukázkový případ pro psychiatra. Nevím, kolik toho o psychiatrii víš/víte, ale říct, že to bere už v pohodě není úplně dobrý. Někdo s takovouhle historií a rodinným pozadím to jen tak v pohodě brát nebude, i když se to na první pohled možná bude zdát. A od toho je právě ten psychiatr, aby jí s tím pomohl. Psycholog je na takovýhle věci už krátkej.
VymazatZdravím, kolegyňko :) Jelikož je v naší rodině hodně lidí s psychickými problémy,musím říct,že bych slečně doporučila kombinaci psycholog & psychiatr. Kamarádka teď přišla s diagnózou úzkostná porucha a doktorka ji nasadila AD a opravdu ji to hodně pomohlo,aspoň jako odrazový můstek. Jenže opravdu ten psychiatr většinou nemá čas podrobně řešit tvé problémy a je dobré doplnit to i klasickou psychologickou terapií,který je tam prakticky k tomu (vezmi si,kolik ten psychiatr má schizofreniků a mnohem "těžších" pacientů)... Další věc,kterou kamarádka podstoupila a pomohla jí bylo EFT. Ono bohužel totiž všechny problémy jsou většinou odrazem minulosti a pokud se nezboří ta pomyslná zeď a s ty problémy se nějak nevyřeší, nebo se s nimi člověk nesmíří,tak je strašně těžké odstranit ten důsledek (v tomto případě obezitu). Slečně moc držím palce a opravdu bys měla zajít k endokrinologovi i k těm ostatním doktorům :)
VymazatDržím moc palce! :-) Hlavně nezanedbávej tu štítku, to je takovej malej prevít :-) a zkus dát na medičku z LFHK, určitě to bude směřovat k lepšímu :)
OdpovědětVymazatJo a 3 kiláky za dvacet minut je super, já taky zkoušela chodit párkrát běhat a měla jsem na stejnou vzdálenost teda horší čas (a asi milion přestávek)... :D
Dám, úterý si u obvoďáka nechám napsat doporučení k endokrinologovi i psychiatrovi:)
VymazatNo, teď už bych to určitě neuběhla, hodně jsem se zhoršila s tím, jak jsem ještě přibrala.... Včera jsem se byla projít, tři a půl kilometru, 39 minut, průměrná rychlost 5,3 km/hod.... a průměrný tep 157 :/ Jsem na tom s fyzičkou hodně špatně, úplně je mi mýho srdce líto :D
Super! :-) To mi připomíná, že si musím najít novýho endokrinologa, protože dětskej už mne vyřadil a v Motole jsem vedená jen kvůli nálezu... sakra, díky za připomenutí:D
VymazatVšak procházky jsou taky super, nějak se začít musí :-) Pěkně pomaloučku, postupně to prodlužuj a zapisuj :-). A kolem Liťáku je to krásný, tam můžeš výhledově využít třeba cyklostezky na běhání ;) já bydlim na kopci a to vždycky zabije veškerý snahy, když už po sto metrech umírám:D
Fíha... No, bohužel ně každému je dáno mít dokonalé dětství a nějak už se s tím asi člověk musí srovnat. Moc Ti držím palce, aby ses dokázala posunout dál. Myslím si, že to co si prožila má určitě vliv na váhu i na psychiku a též na to, že se nedokážeš nikam pohnout. Protože ona když není v pořádku dušička, tak to tělo nebude fungovat jak má. Někde jsem četla, že když se chceme před něčím bránit, schovat tak se tělo obalí tukem - jako ta obrana, schovává se za něj. A jak už někdo psal, myslím si, že první věc je dát si do pořádku psychiku, být v pohodě a naučit se žít šťastně a pak s tím už tak nějak sama půjde i ta váha :)
OdpovědětVymazatMoc držím palce!
Ahoj, máš instagram?
OdpovědětVymazatnájdi si tam @kayla_itsines, je to holka z AUS, ktorá vymyslela cvicebny program pre zeny rozneho veku, váhy, zivotnej situacie etc. fakt to cvicia zeny ako recover z anorexie, ale aj matky poo porode a 150kg americanky a fakt to funguje. cast toho je aj pridavanie svojich progress fotiek a je to neskutocne motivacne ... Je to obrovska komunita zien a pozitivne zmyslajucich ludi. :)
tak ak by si nevedela co a ako cvicit, tak toto je na uvod super a je to aj narocnostne odstupnovane. O dost lepsie ako 30days shred.
a je to dlhodoby plan.
a drzim prsty. si super, ze si to takto pekne vedela otvorene povedat. To je prvy krok a toho psychiatra odporucam, fakt ta to nastartuje. :)
GL!
Čau, tak jak to jde?
OdpovědětVymazatCo doktor? Cviciš už? A změnila jsi nějak stravu? :-)
Čau, tak jak to jde?
OdpovědětVymazatCo doktor? Cviciš už? A změnila jsi nějak stravu? :-)
Jde to zatím dobře :) Dnes jsem měla 115 kilo, což je teda docela divné.
VymazatCvičení - zatím jen chodím několikrát týdně 40 minut, mám teď zkoušky ve škole, tak ani není moc času.... Ale dnes mě začal během chůze strašně bolet kotník a vrátila jsem se po deseti minutách domů, málem jsem ani nedošla, tak snad to zítra bude lepší.
Stravu jsem samozřejmě změnila, brzy bude článek.
Jsi skvělá!
OdpovědětVymazatKdyž jsem našla tenhle blog, tak jsem seděla s otevřenou pusou. Chtělo to strašnou odvahu tohle všechno sepsat. Strašně moc ti držím palce, ale věř, že už jen to, že chceš a že pro to něco děláš je polovina úspěchu. Fandím ti! A věřím, že to zvládneš.
OdpovědětVymazatVěřím, že to zvládneme :D díky tobě jsem si taky založila blog, tak doufám, že se mi to hubnutí konečně povede!! :)
OdpovědětVymazathttp://betterlifecz.blogspot.cz/
Je mi líto, že sis tohle všechno musela vytrpět. Ale je dobře, že se z toho dokážeš vypovídat. Člověku se udělá líp a to i ve virtuálním světě blogerů:)
OdpovědětVymazatDalší úžasnou věcí je tvůj blog. Je sice na samém začátku, ale tvoje články vypovídají o tvé rozhodnosti. Tak se nevzdávej a začni pravidelně přispívat. A já ti můžu slíbit, že to tu budu pravidelně navštěvovat. Taky jsem si založila blog a myslím, že být si vzájemnou motivací jenom prospěje! :)
Páni, zažila sis toho teda hodně. :/ Je mi tě strašně moc líto, ale zároveň tě obdivuju za tvoje odhodlání hubnout. A věřím, že to dokážeš, protože máš dost důvodů, proč toho dosáhnout. Taky jsem dost přibrala kvůli psychickým důvodům, takže chápu, jak je to těžké. Ale máš své důvody a i podporu lidí, takže hodně štěstí. :) Na tvůj blog jsem narazila náhodou, když jsem se snažila najít motivaci, proč taky zhubnout (je mi 16 a mám 73 kilo, ale jsem maličká, takže už jsem na hranici mezi obezitou a nadváhou, stačí 3 kila nahoru a už jsem obézní). A upřímně, dost si mě inspirovala a chci se začít snažit s tebou. :) Jestli můžu být jakkoliv nápomocná, neboj se říct.
OdpovědětVymazat